„Co znamenal Caruso ve zpěvu, znamená Alan Lomax v muzikologii. Je to klíčová postava kulturního dění 20. století.“ Studs Terkel, historik.
Alan Lomax (31.1. 1915, Austin, Texas – 19.7. 2002, Safety Harbor, Florida). Proč se o něm u nás ví tak málo, nebo téměř nic?
Etnomuzikolog, autor, diskžokej, zpěvák, fotograf, hledač talentů, filmař, producent, televizní moderátor, spisovatel, ale hlavně legendární sběratel lidové hudby ve všech koutech zeměkoule. Bez jeho přínosu by dnešní populární hudba nebyla tím, čím je.
„Nikdy jsem nepřestal hledat důkazy, že nejbohatší kulturní poklady najdete na nejchudších místech světa.“
Svoji kariéru začal v roce 1933 po boku svého otce, někdejšího bankéře, později průkopnického folkloristy a sběratele starých kovbojských písní Johna Lomaxe.
Vyzbrojeni campingovým vybavením, dětskou postýlkou, kuchyňskými potřebami a 150 kilovým přístrojem, který nahrával a vyráběl gramodesky, křižovali Spojené státy. Najezdili 16 000 mil a nashromáždili neskutečné množství lidové hudby. V Louisianě cajun, v Michiganu a Středozápadě hudbu mnoha evropských etnických komunit, na Jihu balady z Apalačských hor a blues z delty řeky Mississippi. Nahrávali na bavlníkových plantážích, v rybářských docích, věznicích, kostelech, nádražích, hospodách.
„Vězni v pruhovaných mundúrech v Parchman Farm, to byl neskutečný dynamit! Obrovský emocionální žár, obrovská energie a obrovská pokora v tom byla. Větší než by dal Beethoven s Bachem dohromady.“
V louisianské věznici Angola Prison Farm se v roce 1934 seznámil s jistým Huddie Ledbetterem, který si odpykával trest za vraždu. „Bylo to v sebeobraně“,tvrdí Huddie, který hrál skvěle na 12 strunnou kytaru a nádherně zpíval. My ho dnes známe pod jménem Lead Belly (1888-1949).
Za mřížemi nahráli 7 skladeb, mimo jiné i velký pozdější hit Goodnight Irene. Podařilo se jim Lead Bellyho z vězení v roce 1934 dostat a začala velká hudební kariéra. Jeho hudební odkaz je stále živý, ovlivnil celou plejádu v tu dobu třeba ještě nežijících muzikantů. Uvedu např. Elvis Presley, Rod Stewart, Tom Waits, Van Morrison, Grateful Dead, Michelle Shocked, Rory Gallagher, Mark Lanegan, Nirvana, celé folkové hnutí Bobem Dylanem počínaje…..
Kniha, kterou napsali Lomaxové společně, má název „Negro Folk Songs As Sung By Lead Belly“ a je považována za vůbec první biografii o konkrétním umělci. Nebo se podívejte na životopisné hudební drama režiséra Gordona Parkse z roku 1976 „Leadbelly“. Jejich spolupráci rozdělila až smrt Lead Bellyho v roce 1949.
Alan objevil mnoho dalších hudebních es. Co jméno, to je kus hudební historie. Tak třeba McKinley Morganfield (asi známější jako Muddy Waters 1913-1983), otec všech folksingerů Pete Seeger (1919-2014), Woody Guthrie (1912-1967), Big Bill Bronzy (1898-1958), bluesman Josh White (1914-1969), jazzman Jelly Roll Morton (1890-1941), Fred McDowell (1904-1972), Sonny Boy Williamson (1912-1965) a další.
Po 2. světové válce sdílel osud amerických levicových intelektuálů, podezřelých ze sympatií ke komunismu. Byl spíš levicový idealista, než cokoliv jiného. Nicméně FBI na něj vedla mnohasetstránkový spis a než aby se dostal na černou listinu, odjel na 8 let do Evropy. Natáčel lidovou hudbu v Británii, Irsku, Skotsku, Itálii, Sovětském svazu, Rumunsku, Španělsku. Po návratu do USA zase cestoval po celé Americe, taky po Haiti, Bahamách, vydal se i do Pákistánu a Indie.
Rozený dobrodruh si neustálým cestováním také poničil zdraví. Střevní malárie, cysta na páteři, špatný zrak, hluchota na jedno ucho, hnisavé onemocnění kůže. O svém díle měl neustále pochybnosti.
„Jsem neklidný, nespokojený, smutný, sklíčený a osamělý, jako racek“.
Ale stejně dobře mu bylo v Bílém domě, v chýši na Haiti nebo v sirném dole v Itálii, kde natáčel žalozpěvy dělníků.
Do vesmírné sondy Voyager v roce 1977 poskládal playlist a vybíral hudbu pro mimozemské civilizace. Bach, Beethoven, Mozart, ale také „Melancholy Blues“ Louise Armstronga, „Blind“ Willie Johnsona, zvuky andských panovových fléten, indiánské zpěvy kmene Navajo, vokální zairská Mbuti hudba, popěvky pastevců z Gruzie.
V roce 1989 představuje Alan a tým vývojářů ambiciózní projekt, multimediální interaktivní databázi s názvem Global Jukebox. Obsahuje na 5 tisíc zvukových nahrávek, 40 tisíc hodin filmů, 3 tisíce videokazet, 5 tisíc fotografií, hromady rukopisů a dalších materiálů, které mapují hudební vývoj posledních šedesáti let. Celý archiv je postupně digitalizován a od roku 2012 je přístupný na www.culturalequity.org
Lonnie Donegan (král skiffle), jeho hit „Rock Island Line“ si oblíbil jakýsi John Lennon, který v tu dobu založil kapelu The Quarrymen, z kterých se později stali nesmrtelní The Beatles a ti ovlivnili hudební svět na dalších několik dekád. Pikantní je, že „Rock Island Line“ původně zpíval Huddie Ledbetter alias Leadbelly a složil ji Alanův otec John Lomax.
Nadaného kytaristu a zpěváka Muddy Waterse (vl. jménem McKinley Morganfield) si zase oblíbili mladíci Mick Jagger a Keith Richards a podle Muddyho písně „Rollin´ Stone“ pojmenovali dodnes fungující kapelu, která vyprodává koncertní pódia po celém světě – The Rolling Stones.
Proto může hudební vizionář Brian Eno klidně tvrdit: „Bez Alana Lomaxe by nevznikli ani Beatles, ani Stones, ani Velvet Underground.“
Od tehdejšího prezidenta USA Ronalda Reagana dostal v roce 1986 National Medal Of Arts. V roce 2003 byl posmrtně uveden do Rock And Roll Hall Of Fame a získal celou řadu dalších ocenění. V roce 1995 prodělal krvácení do mozku a těžkou mrtvici. Zemřel o 7 let později ve věku 87 let.
24. srpna 1997 na koncertě ve Wolf Trap, Vienna ve Virginii řekl Bob Dylan:
„Mám dnes na koncertě vzácného hosta, dámy a pánové. Rád bych vám představil pana Alana Lomaxe. Nevím, jestli ho znáte a jestli jste o něm někdy slyšeli (potlesk publika). Kdysi dávno jsme se spolu potkali v Greenwich Village a Alan mě toho hodně naučil. Odemkl mi tajemství této hudby. Pokud bych měl někomu poděkovat, je to Alan. Velké díky za vše, Alane“.
Několik zajímavých ukázek:
