Kdyby se toho božský americký zpěvák Gil Scott-Heron dožil.. On, který ve svém největším hitu tvrdil, že Revoluce nebude vysílána v telce. To ale nemohl ani ve snu tušit, že jeho země zplodila namachrovaného, sprostého, neználého byznysmena, kterému teď vezmou klíčky od jaderných kufříků a do Air Force One už ho nepustí. A on jak malé rozmazlené děcko celému světu předvádí, že Revoluce bude vysílána v telce. Dovolím si připomenou svůj (už dost starý) článek, který je vlastně stále aktuální.
Tento pán si zaslouží více pozornosti, tak to vezmu pěkně od podlahy.
„Revoluce nebude vysílána v telce.“
Gil Scott-Heron (1.4. 1949 Chicago – 27.5. 2011 New York) byl americký básník, jazzový hudebník a bojovník za občanská práva, nepřehlédnutelná postava černošské hudby, celosvětově uznávaný „kmotr“ (politického) rapu a hip-hopu. Někdy zvaný též „černý Bob Dylan“. Za více než 40 let kariéry otevíral oči, mysl i duši svou pozoruhodnou hudbou a poezií. Velmi vlivný a široce obdivovaný zpěvák, proto-rapper s bombastickým, nekompromisním, tmavě hromovým hlasem, který polozpívá a polomluví. Jedna z hlavních postav v globálním světě hudby. Jeho tvůrčí práce osvětluje životní filozofie – lidská náklonnost, politická a umělecká odpovědnost. Ve svých společensky angažovaných textech se dotýkal sociálních a politických otázek své doby – sociální nespravedlnost a politické pokrytectví.
Hudebně ovlivnil celou generaci nastupujících muzikantů. Z jeho písní se samplovalo po celém světě – A Tribe Called Quest, 2pac, Kanye West, Queen Latifah a mnoho dalších.
Jeho otec Giles Heron (1922-2008) byl jamajský fotbalista a první hráč tmavé pleti slavného skotského Celtic FC a nosil přezdívku „The Black Arrow“. Matka Bobbie Heron byla vystudovaná knihovnice, později operní pěvkyně. Rodiče se brzy rozvedli a tak prožil těžké dětství u babičky Lilly ve městě Jackson v Tennesse. Babička byla občanská aktivistka a její vliv byl pro další Gilův umělecký vývoj nesmazatelný. Koupila mu jeho první klavír z místní pohřební služby a Gil ji na svém posledním albu věnoval skladbu „On Coming From A Broken Home„.
Patřil mezi první žáky smíšených škol a čelil každodennímu rasovému násilí, které ve svých 12 letech popsal v nepublikované sbírce poezie. Po smrti babičky v roce 1963 se odstěhoval za matkou do Bronxu (později do hispánské čtvrti Chelsea) v New Yorku a na vlastní kůži si vyzkoušel život v ghettu.
Jako středoškolák obdivoval poezii Langstona Hughese (představitel „Harlémské renesance“) a podle něj se zapsal do prestižní Lincoln University v Pensylvánii. Zde se seznámil se svým budoucím spoluhráčem, pianistou a flétnistou Brianem Jacksonem.
Ve 20 letech napsal první novelu „Vulture“ (Sup), odehrávající se v ghettu, která byla velmi ceněna. Díky ní se Gil v roce 1970 seznámil s jazzovým producentem Bobem Thielem (label Flying Dutchman), který spolupracoval s celou řadou černosšských hudebníků (např. Louis Armstrong, John Coltrane). V témže roce vydává své první album „A New Black Poet-Small Talk At 125th And Lenox“.
Přelomovou a kultovní skladbu „The Revolution Will Not Be Television“ nahrál ve svých 18 letech. V písni parodoval známé slogany z televizních pořadů a reklam, pranýřoval masový konzum a bílou střední vrstvu americké společnosti. Velký kritik konzervativní politiky Ronalda Reagana, kterou vyjádřil v devítiminutové skladbě „B Movie“.
Koncertoval na velkých festivalech (Glastonbury), vyprodal Madison Square Garden, vystupoval v Central Parku. Spolupracoval s mnoha hudebníky tmavé pleti (Bob Marley, Curtis Mayfield, Stevie Wonder). Z této spolupráce je několik pozoruhodných událostí. Koncem roku 1980 absolvoval Gil společné turné se Stevie Wonderem, který propagoval album „Hotter Than July„. Gil vlastně zaskakoval za tehdy již nemocného Boba Marleye. 8. 12. 1980 vystupují v Coliseum Arena v Oaklandu v Kalifornii před 17 000 fanoušky. Dle dobových článků se jednalo o jedinečnou show. Nebyly žádné technické vymoženosti dnešní doby (internet, mobil, satelit) a těsně před začátkem koncertu, v 19 hodin, so dozvídají smutnou zprávu – John Lennon byl zastřelen! Stevie a Gil diskutují o tom, zda tuto neuvěřitelnou zprávu mají sdělit před koncertem, nebo zda celý koncert raději zrušit. Nakonec se domluvili, že to oznámí až po koncertě. Celou tu dobu Stevie hledal slova a uspořádával myšlenky. Krátce po 23. hodině, když dav šílel a vyžadoval přídavek, uklidnil Stevie rozvášněný dav, počkal si a do naprostého ticha říká: „Muž míru, John Lennon, byl zastřelen„. Poté odešel do zákulisí, po chvíli se vrátil a emotivně a dojemně mluvil o tom, jaký byl mezi ním a Johnem vztah. Fantastický zážitek.
Druhý den se dočetli v novinách „Černí umělci ignorují Lennonovu smrt“. Gil později vysvětloval, jak to celé vzniklo. „Bylo to o termínu novinářské uzávěrky“. Reportér, který měl napsat článek o koncertu, musel vše odeslat do redakce kvůli tisku do půlnoci a ze show odešel krátce před 23. hodinou, takže vůbec neslyšel, co Stevie fanouškům oznámil.
Tento koncert předznamenal další událost, která měla praktický dopad na veřejný život v USA. Stevie Wonder složil na počest Martina Luthera Kinga (15.1.1929-4.4.1968) skladbu „Happy Birthday“. Dva vlivní a legendární hudebníci použili své schopnosti a zasazovali se, aby narození černošského aktivisty bylo slaveno jako státní federální svátek. Za podpory manželky MLK spustili masívní podpisovou akci, která v první vlně přinesla 3 milióny podpisů. Prezident Carter tuto žádost smetl ze stolu. Na turné k albu „Hotter Than July“ začala další podpisová akce, tentokrát už také za podpory černošského senátorského klubu. Nashromáždilo se 6 miliónů podpisů a prezident Reagan v listopadu 1983 podepsal zákon, který říká, že s účinností od 15.1. 1986 je tento den státním svátkem USA. Ten Ronald Reagan, kterého Gil tak tvrdě kritizoval.
Celý život bojoval s drogovou závislostí. „…bez koky vydržím nanejvýš měsíc…“
V roce 2001 byl odsouzen na 3 roky za přechovávání drog, podmínečně propuštěn po 2 letech. Za nedodržování stanovené léčby byl v roce 2006 opět odsouzen, trest odpykával v neworském vězení Ryker. Po roce propuštěn. Gil uváděl, že jako důvod porušení léčby byl důvod, že mu klinika odmítala poskytovat léky proti HIV. Tuto diagnózu sám v roce 2008 potvrdil.
Svojí poslední oficiální desku s názvem „I´m New Here“ vydal rok před smrtí, 8.2. 2010, v produkci známého Richarda Russella. „Je to vlastně Richardovo album“, říkal Gil skromně.
Krátce před smrtí absolvoval turné po Evropě, kde fanoušci viděli na vlastní oči, že droga a nemoc dělá z tohoto charismatického chlapa totální trosku. Z Evropy se vrátil nemocný. Na sklonku života žil ve stejných podmínkách, v jakých vyrůstal – v ošuntělém malém přízemním bytě ve 112. ulici va manhattenském Harlemu. Byl jednou ženatý, zanechal po sobě 3 děti, z nich každé má jinou matku a dodnes se handrkují o jeho dědictví.
Zemřel ve svých 62 letech. Vzpomínková bohoslužba se konala 2.6. 2011 v Riverside Church v New Yorku.
Natočil spoustu nádherné muziky. Proberte jeho bohatou diskografii, na vyložený propadák 100% nenarazíte.
„Revoluce bude žít.“
Spotify:
Ukázky z další tvorby:
