Psát něco objevného, nového a neznámého o jedné z nejslavnějších, neprodávanějších a nejúctívanějších rockových kapel v historii populární hudby je nemožné. Tak jen osobní pohled. Nikdy mě moc nezajímaly prodeje alb, recenze kritiků, oslavné ódy na tu kterou desku. Řídím se vlastním úsudkem, emocemi a proto War považuji za jejich nejlepší desku. Byla to první deska U2, kterou jsem měl tu čest slyšet. Tehdy v 80. letech v Československu sehnat zahraniční desku bylo složité a riskantní. Muselo se na nepovolenou burzu gramodesek, kde hrozil policejní zásah a pepřový sprej do obličeje, případně vazba. Jak jsem byl šťastný, že jsem si za 300,- Kčs pořídil album War. Poslední, kterou produkoval skvělý Steve Lillywhite (Simple Minds, Siouxsie And The Banshees, Big Country, Toyah, David Byrne a řada dalších). Už obal alba, ten nasraný kluk s natrženým rtem, vás zaujme. Položíte desku na gramofon a začne se to valit. Kdo z nás tehdy něco věděl o krvavém incidentu v severoirském městě Londonderry (30.1. 1972, 13 mrtvých, z toho sedm nezletilých)? Sunday Bloody Sunday. Věděli jsme něco o polském protikomustickému hnutí Solidarita? New Year´s Day. A další pecky (Refugee, Red Light, Surrender, 40…). Další alba U2 produkoval Daniel Lanois a Brian Eno. Album The Unforgettable Fire (1984) už směřuje k art rocku, stadionům a k miliónům. Ale War je prostě nedostižné.
