Filip Topol (1965 – 2013) byl charismatický, uhrančivý frontman kultovní skupiny Psí vojáci, kterou založil se spolužáky v roce 1978. To mu bylo 13 let. Skladatel, básník, pianista, rockový šansonier, invenční improvizátor, nepřehlédnutelná postava českého undergroundu, ale také nezřízený konzument alkoholu. V roce 1986 podepsal Chartu 1977. To mu bylo 21 let. Pocházel z umělecké rodiny (děda spisovatel, otec dramatik, bratr Jáchym oceňovaný prozaik). Střepy jsou jeho druhým sólovým albem (první album Sakramiláčku vyšlo v roce 1995). Desku natáčel pár měsíců před závažnou operací slinivky břišní. Filip se ocitl na přelomu milénia na tvůrčím vrcholu, věřil si a za doprovodu klavíru své texty, recitaci i hudbu oholil úplně na kost. Texty existují také v knižní podobě. Zemřel 19. 6. 2013. Bylo mu teprve 48 let. „V poslední době jsem si začal všímat, jak lidé pijí….ve filmech a v knihách jsem si všímal, jak Američané od rána do večera drinkují, Francouzi, Italové apod. pijí víno, Rusové si vypalují mozky vodkou a lihem a Čechové statečně pivaří. Ale ta Praha už byla alkoholem prosáklá skrznaskrz.…sám nejsem žádný abstinent. Občas zajdu s přáteli do hospody nebo se zčadím na večírku, někdy zas nějaká vinárna s okouzlující dívkou… ale nyní mi to nešlo na rozum, proč tak všichni řádí jako před koncem Světa? Usoudil jsem, že v tom má prsty nějaká magická síla. A nakonec jsem tomu i přišel na kloub… Z povídek Filipa Topola „Jako pes“.
Muž se naklání, muž se přehýbá, praská mu krk. A všechno vsedě, za čelem bodláky a upilovaný trubky. Hořkost až k uším, rýhy za ušima, cesty za ušima, řezanka v zátylku.
Mávnout rukou jako sto let. A všechno vsedě, sklo v břiše, ze rtů puchýře, sítě na očích,
obočí ožehlý, zafačovanej jazyk, samota pod víčkama, piják v pasti. Sprostý pití…..
Propánajána! Dneska ráno se skoro střízlivej nemoh trefit do dveří koupelny! Skoro střízlivej! Ale co tam taky… Záchod je ucpanej a žiletky jsou tupý…dno horší než druhý...Dej mi, Pane, ještě dnešek a k tomu jednu noc, zejtra začnu, opravdu. Nechci toho přece moc. Jenom si to v klidu chci kapánek promyslet. Zejtra ráno začnu znova, tak abych to nepoplet. Ještě dneska, Pane Bože. Přece je to naposled. Zejtra vstanu – někdo jinej a chci už na to nemyslet. No ano, ráno vstal a co udělal? No přece…Sprostý pití. Sprostý pití. Sprostý pití.
